Zobrazují se příspěvky se štítkemJak být šťastný?. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemJak být šťastný?. Zobrazit všechny příspěvky
Nedávno jsem si pročítala své staré články na blogu a musím říci, že jsem byla v obrovském udivení. Jak dlouhé, duchaplné a motivující články jsem byla kdysi schopná psát. Když se podíváte např. na článek O meditaci, Kde vzít čas na splnění svého snu, nebo Smějte se proto že chcete, né proto že je svět růžový tak pochopíte, co mám na mysli. Tento styl článků již na mém blogu není a já se ptám proč. Proč jsem přestala psát své niterní myšlenky, věci, díky kterým se mi skrze blog vždy ulevilo. Tyto články motivovaly a pomáhaly nejenom mně, ale i vám což jste mi vždy psali do zpráv. 

Přemýšlela jsem kde se stal ten zlomový okamžik, kdy se mé články změnily z duchaplných na prázdnou vatu. 


A asi jsem na to přišla. Své strachy, touhy a vše co jsem potřebovala ze sebe vykřičet jsem sdílela na blog, protože jsem neměla nikoho komu bych to řekla. Nebyla vedle mě nejbližší osoba, moje spřízněná duše. Od té doby co jsem potkala mého životního partnera Lukáše, tyto články se pomalu ale jistě vytrácely. Najednou byl v mém životě někdo, komu jsem se mohla vždy vypovídat. Ať už to byla sebemenší hloupost, Lukáš mě vždy vyslechl a pomohl mi. I pokud to bylo tím, že mi řekl že řeším blbosti a nemám se tím zabývat. Protože to já občas dělám, řeším naprosté kraviny, které nemají s realitou nic společného. Nejde o to že Lukáš by tu nebyl pro mě. On je.
Ale mrzí mě, že jsem přestala psát články. A neuvědomila jsem si to celou dobu, až do včerejšího večera...

Mám to tedy chápat tak, že láska a spokojený partnerský život zabíjí kreativitu?

Něco na tom může být. Vezměte si např. takové hudebníky. Ti vždy napíší skvělou písnišku, až když jsou zhrzeni láskou nebo se jim v životě stane něco strašného. V tu chvíli totiž přichází největší touha dostat to ze sebe nějakým způsobem ven. Kreativitu používáme jako prostředek, kterým si čistíme hlavu a naši duši. Samozřejmě že existují i vyjímky lidí, kteří jsou kreativní protože zažili nějakou skvělou životní událost, ale já bych se spíše přikláněla k tomu druhému extrému.

Všichni chceme být spokojení a šťastní v našich životech, ale to je dle mého názoru luxus, který bychom si neměli dovolit zas tak často. 

Pouze nespokojení lidé se posouvají stále dál a zlepšují svůj život. A o to přeci jde, nebo ne? Nechápejte mě špatně, je samozřejmě potřeba být vděčný za svůj život, za své zdraví a vše co máme, ale na druhou stranu trošku té "zdravé nespokojenosti" je potřeba. Né extrémní, protože ta nás sužuje a ničí život. Ale ten malý hlásek uvnitř nás, že bychom něco zvládli lépe a máme na to je potřeba občas vyslechnout. 
Dám vám příklad. Jsem moc vděčná že jsem si kdysi založila blog a že sem chodí čtenáři, kteřím se má tvorba líbí. Na druhou stranu jsem se svým blogem strašně nespokojená. Nelíbí se mi design a spoustu věcí, které bych ráda změnila. Díky tomuto vnitřnímu pocitu s tím brzy něco udělám. Jestli to hodíme na Wordpress, nebo to vymyslíme nějak jinak ještě uvidím, ale rozhodně se to brzy změní. K lepšímu, slibuji. 

A co vy, máte ve svém životě nějakou vnitřní touhu, která vás ženě k tomu být lepší, a nebo žijete spokojený život? :)



Nové video o mém 2. měsíci těhotenství je tu, podívejte se na něj ZDE:


Pokud jste neviděli video o mém 1. měsíci těhotenství tak se mrkněte TADY:


Mám v plánu natočit i další měsíce těhotenství, tak pokud by vás něco konkrétního zajímalo, určitě mi napište na můj Facebook a nebo se mrkněte na můj Instagram. Mějte se krásně! S láskou Simi


Nové video o tom jak jsem otěhotněla a jak probíhal můj 1. měsíc těhotenství je právě ted online, tak se podívejte ZDE:


Mám v plánu natočit jednotlivé měsíce těhotenství, tak mi napište na Facebook pokud by vás něco konkrétního zajímalo. S láskou Simi




Když jsme vybírali místo kam pojedeme na naše líbánky, zvažovali jsme poměrně dost věcí. Zaprvé mělo být místo bezpečné a hygienicky nezávadné, nedovedla jsem si představit že bych v těhotenství jela např. do Afriky, kde jou hygienické normy přecejen poněkud odlišné od našich. Zadruhé jsem si přála, aby místo bylo romantické a né příliš turistické, což se nám vydařilo až možná příliš, ale nebudu ještě předbíhat. A za třetí jsem si přála mít krásný hotel s výhledem na moře a s výborným jídlem, protože co si budeme povídat, jídlo je pro těhotné na prvním místě.
Už od dětství se učím, že když se člověk na něco moc těší nedopadá to dobře, ale nemohla jsem si pomoci. Přecejen to byla naše úplně první dovolená s Lukášem, zároveň to byly líbánky a také tzv. Babymoon, neboli dovolená v těhotenství. Po pečlivém vybírání jsme nakonec  zvolili řecký ostrov Thassos a hotel Aeolis, což je dle recenzí na booking.com a tripadvisor.com naprosto úžasný hotel.
Cesta na hotel byla poměrně náročná, nejdříve jsme letěli do Kavaly, poté pluli trajektem na Thassos a následně jeli autobusem zhruba 1 hodinu samými zatáčkami. Vše se ale dalo zvládnout. 
Když jsme přijeli na hotel, byla jsem nadšená. Před námi se objevil možná ten nejkrásnější výhled na moře, jaký jsem kdy viděla. Tak to je ono, tady se mi bude líbit.
Ubytovali jsme se a ihned šli na oběd, který byl výborný - a nebo jsme byli po cestě tak vyhladovělí, těžko říci.
Nadšení mě postupně přecházelo když mě při kochání se výhledem kousla vosa (ano bylo to kousnutí, protože píchnutí přišlo o den později a to už bylo o poznání horší) a cestou k moři jsme šli po strmých schodech dolů, které byly udržovány naposledy v minulém století. Moře se mi velmi líbilo do té doby, než se šel Lukáš potápět a ujistil mě, že je celé poseté mořskými ježky. Ehm, boty do vody sice mám, ale vážně se na ně můžu spolehnout? Nevím jestli je to tím že jsem těhotná a nebo jsem i normálně takový strašpytel, ale najednou se mi tam přestalo chtít. Nevadí, říkám si, hotel zajišťuje rozvoz na vedlejší pláž, která je celá písečná a tak zítra pojedeme tam. Stále plná řeckého nadšení jsem si chtěla dát alespoň to pravé frappe s vanilkovou zmrzlinou, kterou jsem si v Řecku tak zamilovala. Když jsem si ho šla objednat na bar, dostala jsem ledovou sprchu. Prý nic takového v nabídce all inclusive není. Co si ale můžu dát bylo kafe do plastového kelímku z automatu a s kostky ledu. Hmm, děkuji pěkně. Já vím že si teď možná řeknete že jsem moc zhýčkaná, ale sakra kvůli tomu jsme si vybrali a zaplatili 4**** hotel a očekáváme něco víc než jen kafe v kelímku, které chutná hůř než kdejaké kafe z automatu u nás na nádraží.
Nevadí, přece si tím nenecháme zkazit náladu. Večeře nás uspokojila. Byl tam velký výběr salátů, několik druhů mas, příloh a pár dezertů. To už se ale bohužel nedalo říct o snídani druhý den. Sice měli vajíčka, nějaké šunky, párečky a sýry, ale tak nějak nic z toho nebylo dobré. Vajíčka byla stará a převařená, párečky byly kyselé a k těm zvláštním konzistencím co měly být jogurty se raději nebudu ani vyjadřovat. Džusy nebyly žádné, pouze sladké barevné cosi z automatu, co ovoce nepřipomínalo ani zdaleka. Ještě že si člověk mohl dát tu kávu. Vlastně ani tu ne, to byla ta samá břečka z automatu kterou jsem ochutnala již první den. Snídaně byly opravdu nejhorším jídlem z našeho all inclusive, poté následovaly obědy a nejlepší byly asi večeře, které se ale po několika dnech zdály takové podobné a udělané z polotovarů. Člověk by tu čekal čerstvě grilované ryby a mořské plody, každý večer gyros a souvlaki, místo toho tu byly takové směsice masa a stále stejné saláty včetně tzatziky, které se tzatzikám nepodobaly ani zdaleka. Věřte mi, rok jsem žila v Řecku a takhle opravdu chutnat nemají. Jídlo na hotelu bylo opravdu velkým zklamáním a to je pro těhotnou téměř to nejhorší, co se může stát. Téměř. Horší je pokud se jí přihodí nějaký úraz. Ten na sebe nenechal dlouho čekat a jak jsem již naznačila, druhý den u bazénu mě píchla vosa do podpaží. Když mi pak zrudla téměř celá paže a začala neskutečně bolet, zmocnila se mě panika jestli se nemůže něco stát miminku a jak to tady mám přežít dalších devět dní, když jsou vosy všude a píchnou mě do krku a já se udusím a pak zemřu.... Říkám, prostě panika.
Další den jsme strávili na pokoji a to doslova, když jsem totiž vylezla na balkón, byl okolo mě ihned roj vos. Za těch pár dní jsem se o vosách dozvěděla více než za celý můj život. Například že nemají rády sladké vůně - přestala jsem tedy používat svůj květinový parfém, že nemají rády prudké pohyby a odhánění - sice jsem ji předtím neodháněla ale omylem ji zamáčkla a proto mě píchla a nebo že když si jich nevšímáte, většinou vás nechají být. Teda tak to alespoň fungovalo u všech ostatních lidí, u mě to nějak nevycházelo. Navíc jsem začala mít podezření, že čím více se jich člověk bojí, tím více po něm jdou. Jako u psů, také z vás cítí strach a díky tomu zaútočí. Jediná moje obrana proti vosám bylo nakonec oblečení, takže jsem na obědy a večeře začala nosit svetry a džíny a měla alespoň trochu klidu na duši, že když mě píchnou, nebude to tolik bolet.
Když jsme se pak bavili s naší delegátkou, dozvěděli jsme se že tu nikdy tolik vos nebylo a je to pravděpodobně z toho důvodu, že minulý rok tu byly obrovské požáry. Super, takže máme prostě jen "štěstí" na vosy. Na druhou stranu lepší než požáry. V noci jsem skoro nespala protože to neskutečně svědilo, což bylo ale dobré znamení jelikož se to začalo hojit. Vosí "Nightmare" uzavřu tím, že mě  vosa kousla ještě jednou den před odjezdem. Na pláži. Ve chvíli kdy jsem o ni ani nevěděla a jen jsem tam klidně seděla. Nechápu, jestli jsem jediná kdo za pobyt dostal 3 útoky od vos, ale něco proti mně určitě měly.  Dost už ale o  vosách.
Jeden den jsme jeli na písečnou pláž, která byla sice fajn, ale poměrně přelidněná. Znovu jsme šli tedy na naší skalnatou pláž a našli místo, kde byl vstup do vody docela bezpečný. Moře bylo krásně čisté. Večer jsme pak trávili převážně na pokoji a hráli karty. Jo já vím, zní to jako obrovská zábava. Bohužel se ale v okolí nedalo nic jiného dělat. Nejbližší centrum s obchody bylo 7 km a nebyly tu ani žádné hezké místa na procházení. Jedna "stezka" byla po těch strmých schodech dolů kde to bylo večer tak na zlomení nohy a druhá byla po frekventované hlavní ulici, kde nebylo nic. Nejbližší malý krámek byl vzdálen 2 km od hotelu. Ocitli jsme se na naprosté samotě, uvězněni na hotelu.
Já vím že jsem tohle věděla už když jsem tento zájezd kupovala, ale nečekala jsem že tu bude tak mrtvo, a to doslova jak řekl jeden řecký majitel restaurace ve městě Potos. Malé městečko Potos bylo vzdálené 7 km od našeho místa a tak se tam dalo dojet buď autem nebo autobusem. Celou dobu jsme se rozhodovali zda si pronajmout auto a projet ostrov, nakonec jsme ale z toho byli tak otrávení a unavení, že jsme auto nevyužili. Do Potosu jsme tedy jezdili autobusem a vzhledem k tomu že jel jednou za uherský rok, museli jsme tam jezdit přes oběd a ve čtyři hodiny odpoledne se vracet zpět (pozdější autobus do té naše lokality už nejezdil). I tak jsme si ale Potos zamilovali a mrzelo nás, že nejsme ubytovaní právě tam. Byla tam totiž civilizace. Obchůdky, taverny, skvělý gyros, písečná pláž, nejlepší frappe se zmrzlinou a prostě pohoda. Taková, jakou jsme si přáli mít na našich líbánkách.
Do Potosu jsme jeli ještě několikrát a vždy jsme měli hned lepší náladu. I přes další zdravotní úraz - tentokrát Lukášův kdy ho bolely několik dní v kuse uši z potápění, jsme to zvládli a skoro se nebojím říct "přežili". Bohužel celkový zážitek z dovolené nezachránil ani milý personál na hotelu nebo hezky zařízený pokoj. Naše líbánky nebyly to co jsme si představovali, na druhou stranu máme na co vzpomínat a věřím tomu, že po čase se tomu budeme i smát. Hlavně tomu jak na hotelu hrál jeden piano song stále dokola, to bylo fakt na zbláznění. A závěr? My se tak neskutečně mooc těšili domů :)

Jaké byly vaše zážitky z dovolené? Napište mi to na Facebook ZDE, nebo se mrkněte na všechny mé fotky z dovolené na mém Instagramu TADY. S láskou Simi


V novém videu se dozvíte naši úžasnou životní událost. Děkuji za podporu a že jste tady se mnou. S láskou Simi



Úvodní fotka je přesně rok stará, v té době jsem byla ještě mladá a svobodná v Portugalsku :). Dnes už je tomu jinak a po našem dlouhém rozhodování kam pojedeme na líbánky máme konečně jasno!
Vybrali jsme si malý řecký ostrov Thassos a na něm jeden úžasný hotel Aeolis na samotě u moře. Cesta z pláže bude sice zápřah pro naši fyzičku - hotel se nachází na skále, ale ten výhled z terasy bude stát za to! Já absolutně miluji výhledy na moře, čím vyšší tím lepší. Vydržela bych se na to dívat věčně, a proto jsem se naprosto zamilovala do tohoto místa. Lukášovi se místo také zamlouvalo, protože díky skalnaté pláži bude podmořský život opravdu pestrý a on může celé dny šnorchlovat. Navíc hotel nabízí rozvoz na další písečnou pláž několikrát za den, což určitě využijeme. Stravu jsme zvolili all inclusive, takže vám může být jasné jak se vrátíme po dovolené - šťastní a o několik kilo těžší :). Ale odolejte řecké stravě, kde jsou všechny suroviny čerstvé a velmi chutné. Navíc Řekové se dožívají nejvyššího věku a dle mého názoru je to také díky tomu, že jedí každé jídlo s olivovým olejem.
Zajímavostí je, že na Thassos není možné přiletět a tak se přistává v Řecku ve městě Kavala a poté se jede necelou hodinu trajektem. Ostrov Thassos byl v řecké mytologii sídlem bájných Sirén, které svým tancem a zpěvem lákaly námořníky k návštěvě ostrova. Přikládám jednu fotku z hotelu, která mě naprosto okouzlila a doufám, že si jednu takovou budu moci také brzy pořídit!

Aeolis Thassos Palace, zdroj: Tripadvisor.cz
Jelikož jsem se letos skoro neopalovala, moje kůže je poměrně bílá a na sluníčku budu začínat s UV faktorem 50. Pro tuto příležitost jsem si potřebovala vybrat nějaký kvalitní opalovací krém a nakonec si pořídila suchý opalovací olej Bioderma SPF 50+, který je určen pro citlivou alergickou pokožku a je skvělý také pro Lukáše, který nemůže s tetováním na slunce. Olej se skvěle aplikuje a krásně voní. Cena je sice o něco vyšší, ale Biodermu považuji za jednu z nejkvalitnějších značek a pokud jde o pobyt na slunci tak se určitě nevyplácí šetřit. 


Zhruba po týdnu kdy bude naše pokožka zvyklá na sluneční paprsky již bude stačit UV faktor 20 - 30. Pro tuto příležitost jsem si pořídila Sun Bronz opalovací máslo s bio arganovým olejem a betakarotenem, díky kterému pokožka krásně ztmavne. Zjemňující oleje s vitamínem E chrání před vysušováním a stárnutím pokožy, beta-karoten napomáhá dlouhodobému zhnědnutí pokožky. Arganový olej je díky svému složení nazýván elixírem krásy a mládí. Přípravek je voděodolný, snadno se roztírá a obsahuje ochranný faktor 20. Má velmi příznivou cenu.


Pro případ že bychom to na slunci přehnali a potřebovali zklidnit naši pokožku jsem pořídila Kozí mléko po opalování Vivapharm. Kozí mléko s chladivým efektem mléčných proteinů a zklidňujícím panthenolem účinně hydratuje a regeneruje podrážděnou a zarudlou pokožku. Předchází jejímu loupání a prodlužuje efekt opálení. Přestože jsem se poměrně bála jak produkt bude "vonět", úžasně mě překvapil protože dle mého názoru voní jako vanilka nebo kokosový olej. Rozhodně doporučuji pořídit!


Jako další produkt po opalování jsem zvolila Aloe vera chladivý gel, který obsahuje vysokou koncentraci extraktu Aloe vera (97%). Gel působí blahodárně na podrážděnou pokožku, příjemně chladí, osvěžuje a zklidňuje. Je také vhodný na různé drobné oděrky, po bodnutí hmyzem či po holení a depilaci. Snadno se vstřebává a zanechává příjemně chladivý pocit. Mně naprosto nadchnul jak aplikací, tak vůní která mi připomíná mentolky. Cena je naprosto bezkonkureční, tudíž ho doporučuji pořídit každému kdo se chystá na dovolenou. 


Toto byly mé tipy co si s sebou vzít na opalování a po opalování a také kam se chystáme na líbánky. Doufám že někoho z vás inspirují a že si díky tomu užijete vaši dovolenou. My se na Thassos moc těšíme, tak nám držte palce ať vše vyjde a sledujte můj Instagram, kde se nějaké fotky z dovolené brzy objeví ;). S láskou Simi

1. Vaše příjmení

Řekla bych, že to je na začátku asi to nejzásadnější, co se vám změní (pokud tedy přijmete manželovo příjmení). Zatímco váš manžel si bude muset vyměnit maximálně občanský průkaz, z kolonky "svobodný" na "ženatý", vy budete muset změnit naprosto vše. A když píši naprosto vše, tak tím míním i takové věci, které by vás ani ve snu nenapadly. Od občanky, pasu, řidičáku a zdravotního průkazu po změnu údajů v práci, bance, pojišťovně, živnostenském úřadě a také u mobilního operátora. Zkrátka všude, kde máte nějakou smlouvu. O zábavu na úřadech máte postaráno, ale věřte že se to nakonec dá vše nějak zvládnout. Navíc vás může utěšovat že je to jen jednou za život (alespoň v těch šťastnějších případech).

2. "A teď ho mám jistého!" aneb pocit jistoty

Toto je obrovský předsudek mnoha žen, jak těch svobodných, tak i čerstvě vdaných. Myslí si, že po svatbě je partner jejich jistota a že už s nimi musí být navždy. Omyl. Pokud se manželé ve vztahu přestanou snažit a vzájemně se "povznášet", nebude mít jejich vztah dlouhé trvání. Manželství neznamená jistota. Znamená to rozhodnutí budovat vztah s tímto jedním jedinečným člověkem, kterého jste si ze všech ostatních vybrali a on si vybral zase vás. Je to unikátní spojení, láska, sounáležitost a přátelství v jednom. Víra, že se na toho druhého můžete kdykoliv spolehnout a ať se stane cokoliv, bude stát při vás. Alespoň tak by to mělo být. A jak říkal náš oddávající na radnici, láska znamená více dávat než přijímat a tím by se měli řídit oba partneři.

3. Jedete v tom spolu

Ty časy kdy jste se přetahovali z jedné strany na druhou jsou pryč. Nyní jste oba na stejném konci a taháte vy dva proti všem ostatním. Jste v jednom týmu a musíte se naučit takto přemýšlet. Už nikdy byste neměli rozhodovat jen za sebe, vždy byste měli vzít v úvahu manželův názor. Navíc se tvrdí, že muž je hlava rodiny a žena je krkem. Dopřejte si být tím krkem. Nechte náročnou práci na muži a určete jen ten správný směr, kam se vydáte. Je to jednodušší než si myslíme, chce to jen trochu pokory a kompromisů. Ve dvou se to lépe táhne a pokud máte vaši spřízněnou duši vedle sebe, dokážete i nemožné.

4. Problémy

Vždy když vznikne nějaká menší hádka nebo problém, najednou je to jiné. Už víte že se nemůžete jen tak sebrat a říci "Mám toho všeho dost!", ale že to musíte a chcete vyřešit. Moje teta nám na naší svatbě řekla, že "žádná hádka by neměla trvat přes noc" a je to svatá pravda. Hádky jsou přirozeností vztahu ale vždy bychom se měli co nejdříve zase usmířit. Ideální je, pokud se v usmiřování střídáte. Jednou přijdu já a podruhé zas ty. Není ale tak důležité kdo se přijde usmířit, ale abyste se nakonec usmířili. Čím delší bude doma "dusno", tím větší bude mezi vámi vznikat propast. Komunikujte spolu. Nechte vychladnout emoce a následně si v klidu vyříkejte, co komu vadí, proč vám to vadí a co může ten druhý udělat pro to, aby vám to tolik nevadilo. Hledejte kompromisy a snažte se najít to nejlepší možné řešení né pro vás osobně, ale pro váš vztah.

5. Muži se nezmění ačkoliv si to ženy přejí, ženy se změní ačkoliv si to muži nepřejí

Je to poměrně zábavné, ale bohužel docela reálné pravidlo. Proč zkrátka chceme neustále měnit ty naše protějšky? Vždyť jsme si je vybrali takoví jací byli, nesnažme se je proto tolik měnit. Samozřejmě že je důležité v určitých ohledech změnit přístup k životu, muž už není sám ale je s námi, proto by se měl podle toho také tak chovat, ale nemělo by to být na úkor jeho osobnosti. 
Já osobně jsem se za tu dobu co jsem s Lukášem chodila změnila poměrně dost, mimo jiné jsem změnila styl oblékání, barvu vlasů, zuby (rozumějte "donosila" rovnátka), ale hlavně jsem se psychicky více vyklidnila. Přestala jsem řešit malichernosti a i když mě občas něco stále trápí, Lukáš mě vždy hodí zpět do klidu. A tak to má být. Lukáš na sobě také dost zapracoval, stal se z něj muž pro život. Muž který se o vás postará a ochrání kdykoliv bude potřeba. 
Partneři by se měli navzájem měnit ale jen k tomu lepšímu a pouze pokud budou oni sami chtít. 



Pokud jste milovníci kvalitní čerstvě upražené kávy tak jako já, určitě by vám němel uniknout nový kávový portál Kofio.cz. Najdete zde kávu z top pražíren na jednom místě s možností dovozu až k vám domů. Mimo to na portále najdete i hodnocení káv od samotných uživatelů a kalendář kávových akcí.

Zakladatelé tohoto projektu Honza s Jakubem se rozhodli vytvořit v Česku malou kávovou revoluci. 
Kofio.cz je jediný portál na českém trhu, který nabízí kávomilcům možnost nakoupit čerstvě upraženou kávu z vícera pražíren na jednom místě. Můžete se rozhodnout na základě recenzí od uživatelů, kteří kávu ochutnali, nebo použít pomocníka výběru, který vás posune jednoduchým filtrem k té nejlepší kávě.

Nedávno mi od Kofio přišel balíček plný různých druhů káv v té nejvyšší kvalitě. Káva nádherně aromaticky voní a po ochutnání si ji ihned zamilujete. Nejvíce mi zatím chutnala Etiopie Kelloo, která se pěstuje v etiopské oblasti West Arsi, a také káva Kostarika Paritilla, která pochází z rodinné farmy s přátelskými farmářskými technikami v souladu s okolní přírodou. Na všech obalech máte vždy uvedené datum pražení, což je záruka čerstvosti a kvality.
Navíc mám pro vás skvělou zprávu! Pokud při objednávce zadáte kód "XSIMI17", dostanete 5 % slevu na vaši objednávku. Slevu získáte také ZDE.

Doufám že to alespoň někomu z vás udělá radost a nezapomeňte, že život je příliš krátký na špatnou kávu :)

S láskou Simi









Představa vs. Realita

Tak bych nazvala dosavadní přípravy celé naší svatby. Člověk má nějaké své představy jak bude vypadat místo svatby, svatební šaty, make up atd. a realita bývá pak o poznání horší. Původně jsem si svou svatbu snů představovala někde na zámku v krásných zahradách, s bílým altánkem a rozkvetlými růžemi. Ehm, nakonec to dopadlo tak že se budeme brát na radnici. Alespoň že tu hostinu máme v jedné italské restauraci s krásnou prostornou zahradou.

Svatební šaty jsem si vysnila v boho stylu s krajkou, případně s korzetem pokrytým bílým peřím, realita byla opět taková že boho styl mi v žádném případě nesluší a když jsem se zeptala na peří, tak se na mě v půjčovně dívali docela zvláštním pohledem. Při výběru šatů jsem hledala takové ty úžasné rozevláté šaty z fotek, kde je modelka na útesu a vypadá jak Bohyně. Když jsem ty šaty viděla naživo tak jsem málem zaplakala. Nekvalitní síťka, roztrhané kamínky, upadlý pásek. Tohle že jsou ty božské šaty co jsem si přála? Nakonec mám takový kompromis (pominu to že jsem si původně šaty koupila, pak jsem je vyměnila za mini šaty na večer a následně jiné šaty zas půjčila). Pokud se během večera setkám s červeným vínem či cigaretou, tak mě asi na místě trefí. 

Snubní prstýnky byly také poměrně zábavné. Byli jsme v několika zlatnictvích, ve většině z nich to vypadalo jako kdybychom je obtěžovali. V klenotech Aurum nás dokonce poslali ke konkurenci s tím, že tam si určitě vybereme lépe. Tak to mě tedy pobavilo. Také jsem se ptala paní na to, jak se dá na první pohled poznat že to je zirkon a nebo briliant (to víte, já bych nemohla být zlatokopka jelikož poznám naprostý prd :) Tak mi to tak nevěřícně říkala, já na ten diamant koukám a stejně jsem to moc neviděla. Nakonec jsem jim to odsouhlasila aby měli radost. Většinou to bývá tak že má nevěsta dvojnásobně dražší prstýnek, u nás je to spíše naopak. I přestože jsem si vybrala zlatý prstýnek se třemi malými brilianty, Lukášův prsten byl o něco dražší. A to je to přitom jen zlatý kroužek. No to víte, srovnejte Lukášův prst a můj a pochopíte, že je tam potřeba dvojnásobek zlata :). 

Make up a svatební účes bylo jedno velké překvapení. Našla jsem jednu sympatickou vizážistku, která měla balíček svatební účes a líčení + zkouška před svatbou. Včera jsem byla na zkoušce a... jak bych to jen popsala. Stále jsem čekala tu přeměnu z kačátka do labutě a stále to nepřicházelo. Jedna linka byla delší než druhá, pupínek pod nosem byl stále vidět (kruhy pod očima taktéž), umělé řasy měly na sobě viditelné bílé zbytky lepidla a jedna řasa byla delší než druhá. Je mi jasné že to z fotek asi nepoznáte, ale já jsem to viděla. Ach jo a to přitom slečna vizážistka byla tak moc milá. Účes jsme pak také vyzkoušeli a ten se mi líbil, ale bohužel vypadal lépe zezadu než zepředu. Leda že bych se na svatbě fotila všude zády :). Nedá se nic dělat, slečně vizážistce jsem to vysvětlila a už jsem na to své čančání opět sama. Raději ale sama sebou než se špatným makeupem a pocitem, že mi to ale vůbec nesluší. Navíc mám svojí nejúžasnější July která mi možná pomůže jak s makeupem tak i s vlasy, tak třeba to nakonec nebude taková katastrofa.

Jak můžete vidět tak přípravy svatby jsou "jedna velká radost". Pokud bych se v tuto chvíli měla znovu rozhodovat zda chci tento styl svatby a nebo se vezmeme s Lukášem někde v zahraničí, asi bych zvolila to druhé. Ale stále mám v sobě ještě malou naději, že ten den D bude tak jedinečný a krásný, že to bude stát za to. A hlavně že tam s námi bude i celá rodina a nejbližší přátele, kteří to prožijí s námi ( z případné kritiky si nebudu dělat hlavu, beztak to dopadne úplně jinak než plánujeme). Na závěr bych chtěla říci jednu věc - buďme rádi za takovéhle malé problémy v našich životech jako jsou např. starosti s přípravou svatby, jednou na ně budeme s láskou vzpomínat. S láskou Simi






Photos by July Vos



14. 5. Den matek se blíží!

Je zajímavé že u dne matek se vás nikdo nezeptá, zda ho slavíte nebo ne, protože všichni tak nějak předpokládají že ho slavit budete. Že si alespoň vzpomenete na vaši mamku a poděkujete jí za to že je. Každý totiž máme v sobě lásku a vděčnost ke svojí mamince, která nás porodila a vychovala. Dle mého názoru bychom si tuto vděčnost neměli uvědomovat jen jednou ročně na den matek, ale častěji. Né všichni mají totiž takové štěstí, jsou mezi námi i lidé, kteří se se svojí maminkou nevídají a nebo ji třeba nikdy nepoznali. Buďme si nablízku a pokud s maminkou už nebydlíte, čas od času jí zavolejte a zeptejte se jak se má. Ani netušíte jakou jí tim uděláte radost. 

Nedávno jsem si prohlížela Pinterest a narazila jsem na pár úžasných DIY nápadů, které zvládnete také a rozhodně tím vaši maminku potěšíte. Tak se nechte inspirovat.





No a pokud by se vám nechtělo nic vyrábět a přesto chcete mamince udělat radost, zkuste se podívat SEM a vybrat jí nějakou pěknou kosmetiku. Čím jsem totiž starší, tím více chápu že ženě udělá největší radost kvalitní kosmetika a nebo drahý šperk (to ale přenecháme tatínkům :). S láskou Simi


Je pátek večer a ideální čas na to shrnout celý můj týden, který byl poněkud jiný než doposud. Konečně mě něco osvítilo a uvědomila jsem si, že je potřeba začít pravidelně cvičit a řešit své stravovací návyky. Poslední dobou jsem to totiž hodně zanedbávala a to se také projevilo na mé postavě. Už to nejsem já, necítím se dobře. Nemůžu si obléct co se mi zachce a ve všem si připadám tak nějak tlustá. Moment AHA nastal po Velikonocích, kdy jsem se to rozhodla změnit.

Úspěchy

Od té doby jím často a pravidelně, nepřejídám se na noc a vynechala jsem sladké džusy a čokoládové tyčinky, které jsem v práci pravidelně jedla. Nahradila jsem je banánem a pomerančem. Denně piji 1 - 2 šálky černé neslazené kávy, díky které nemám skoro žádný hlad ani chutě. Zařadila jsem více nízkotučných bílkovin a zeleniny. Piji hodně vody, což jsem ale pila i předtím. Neříkám že jsem pod nějakou striktní dietou, stále si dám na oběd třeba těstoviny s tuňákem a sýrem, ale vyřadila jsem ty každodenní sladké tečky. Do toho jsem byla každý den v posilovně. Cvičím kardio (minimálně 30 minut) a poté posiluji ruce a zadek. Samozřejmě se pak nezapomenu nikdy protáhnout, protože to je záruka toho, že druhý den budu zas připravená na cvičení. Když jsem v pohybu tak se opět cítím ve své kůži dobře. Je až neuvěřitelné jak je pohyb prospěšný pro naše tělo a zároveň i pro naši psychiku. Vše je propojené. I když mám po prvním týdnu pocit, že se mé tělo moc nezměnilo, musím vytrvat protože vše má svůj čas. Zárukou úspěchu je vybudování dobrých zvyků, které pak člověk automaticky dodržuje aniž by nad nimi musel přemýšlet. A to je můj cíl. 

Hříchy

Malé hříchy občas neuškodí, ale nesmí se konat pravidelně a bez přemýšlení. Za takový můj hřích tento týden považuji zmrzlinu, kterou jsem si včera dala v Cacau. Byla jsem tam s mojí družičkou July a zmrzlině se tam zkrátka nedá odolat. Druhý hřích byl burger, který jsme si dnes dali v práci na oběd v Domyno Burger Baru. Sice byl malý, ale nechci vědět kolik to mělo kalorií :). 

Nechci být extrémní a omezovat se v jídle, ale musím si být vědoma všeho co jím a dělat to s mírou. To je základ úspěchu. Přemýšlím také nad svým blogem a ráda bych udělala nějaké pozitivní změny. I když není Nový rok, dávám si předsevzetí že budu přispívat pravidelně na svůj blog. V brzké době se chystá také nový design blogu, tak se nechte překvapit! Mějte se krásně a užijte si víkend! S láskou Simi
O víkendu bylo naprosto úžasné počasí a tak jsme se vydali přívozem do Podolky. Těžko uvěřit že bylo tak teplo když jsem dnes opět oblékla zimní kabát. Nevím jestli vás to přicházející jaro nabíjí stejně tak jako mě, ale já naprosto miluji sedět na slunci a jen tak se vyhřívat. Je to pro mě taková terapie, něco jako chvilková meditace kdy zapomenu na veškeré své problémy a uvěřím, že je všechno tak jak má. Miluji vodu, slunce, rozkvetlé stromy (zatím se úspěšně vyhýbám alergii :) a ten pocit, že vyrazíte ven jen v žabkách a krátkých šortkách, na které už ale jak se tak dívám nemám moc zadek :D. Ok, je na čase začít zas něco dělat. I když se mi ženské tvary líbí (a hlavně Lukášovi), pokusím se je nějak vytvarovat a hodit se opět do formy. Jdu teď do jednoho 28 denního programu, tak mi držte palce! S láskou Simi





P.S.: Podolka byla opět dokonalá!


Variace předkrmů: hummus, červená řepa s kozím sýrem, ajvar, nakládaný hermelín, lilkový tatarák



Hovězí svíčková s batátovými nudlemi

Pstruh na mrkvovém lůžku



Dostala jsem možnost setkat se zakladatelkou přírodní kosmetiky Decléor paní Solange Dessimoulie. Nevěděla jsem co od toho čekat, značku Decléor jsem totiž nikdy nepoužila, přestože na francouzském trhu působí již více než 40 let. Ze zvědavosti jsem si přečetla rozhovor se Solange a zaujala mě její slova. Na otázku "Co je to krása?" uvedla:

"To slovo pro mě nic neznamená. Můžeme o kráse diskutovat, zda něco je či není krásné, ale nikdy se neshodneme. Když dáte svému životu nějaký smysl, pak jste krásná."


Řekla jsem si, že na té dámě něco bude a že ji musím (a mám) potkat. Našla jsem svůj diktafon, připravila otázky a se zvláštním pocitem v břiše jela do hotelu, kde se rozhovor odehrával. Solange mě přivítala s obrovským úsměvem a otevřenou náručí, jako by mě znala už věky. Společně s tlumočnicí jsme se daly do společného rozhovoru.

Na první pohled působíte jako žena plná elánu a dobré nálady. Byla jste taková vždy a nebo jste k tomu dospěla časem?

Solange: "Myslím si, že primárně to pochází z rodiny. Měla jsem štěstí že mí rodiče byli mladí duchem, málokdy se hněvali a vyznávali opravdové hodnoty. Oba dva pracovali jako bio zemědělci a pamatuji si, že když byli na tržišti a uzavírali obchod podali si s obchodníkem ruku a platilo to. Nepotřebovali k tomu uzavírat smlouvu. Pravda je, že jak člověk stárne, a mě je dnes 73 let, tak v našich životech jsou občas zlomové okamžiky a je důležité vědět od kterého ke kterému míříme. Také hodně záleží na setkáních, která nás v životě potkají. Já jsem měla velké štěstí, že jsem potkala lidi kteří byli starší než já, ale zároveň byli mými mentory a vzory. Říkala jsem si, že až mě bude tolik kolik jim, tak přesně takhle bych chtěla vypadat. 

"Můžu zestárnout a smát se, nemusím být smutná jen proto že stárnu."

"Nejhorší je, když člověk se stářím zahořkne. Samozřejmě že každý člověk má ve svém životě překážky. Každá rodina má nějaké problémy a problémy přináší i sám život. Časem to naše břímě jen těžkne a těžkne. Buďto se člověk té zátěže zbavuje a nebo ji na sebe nechá celou působit. Stále se ke své minulosti vrací a říká si, jak je to všechno nespravedlivé, ale přitom ví, že s minulostí nic neudělá."

Jak se té zátěže můžeme zbavovat?

Solange: "Pozitivním myšlením - a to je to nejtěžší. Naše vědomí je nastavené tak, že velice často tíhneme k negativním věcem a máme strach. Říkáme si, že to nevyjde, nevěříme si a hledáme hned mouchy. Kritizujeme ostatní. Bohužel máme k těmto negacím sklony a s tím právě musíme bojovat... Jakmile nastane ten správný okamžik, měli bychom se napojit sami na sebe. Zeptat se sebe sama, jaký člověk chci aby ze mne byl? Jde o to, zda chce člověk být postavou a nebo osobností. Postava, to je ten člověk za maskou na Benátském karnevalu. Samozřejmě jsou v životě okamžiky, kdy člověk musí s nějakou tou maskou něco hrát, ale v momentě kdy masku může sundat, měl by být osobností kterou je. Říct si, jsem kdo jsem, se všemi klady a negativy a přijmout se takovou, jaká jsem."

Do jaké míry bychom se měli přijmout takový jaký jsme a do jaké míry bychom měli bojovat se svými negativními stránkami?

Solange: "Dám vám příklad ze svého života. Už dlouho cestuji po celém světě a kdysi byla situace, že se na jeden pas nedalo letět zároveň do Izraele a USA. Stávalo se mi, že do určitých míst jsem musela jet vybavená dvěma nebo dokonce třemi pasy, protože jsem věděla že tam nesmějí vidět víza z té druhé země. Pokud by je viděli, měla bych na celnici problém. Byla jsem zvyklá na to, že jsem na pase měla vždy krásné fotografie, protože jsem pracovala pro významné společnosti se skvělými fotografy. A pak jsem jednou potřebovala vycestovat hodně narychlo a musela jsem si udělat fotku v automatu. Když jsem ji pak viděla, bylo to naprosto nesnesitelné. Nemohla jsem se na tu fotku ani podívat, jak jsem se sama sobě nelíbila. Nicméně jsem potřebovala vycestovat a jinou fotku jsem neměla. Poté jsem již tento pas nepotřebovala a dala jsem si ho do zásuvky. Dvacet let tam ležel a našla jsem ho až když jsem uklízela. S tou fotkou. Najednou jsem si říkala, jak moc jsem tenkrát byla pěkná. Úplně jsem se zamilovala do té fotky."

"V tomto okamžiku si člověk uvědomí, jak si občas stěžuje na něco, co by za dvacet let bral všema deseti."

"Naštěstí v tu dobu když je člověk mladý to neví. Nicméně s tím vědomím, že kdysi to nevěděl si připadá doslova jako idiot, že tehdy tolik vyváděl kvůli takové maličkosti. 
A druhý příklad. Všechno je v pořádku, člověku se daří a najednou přijde zdravotní problém a musíte jít na operaci. Dostanete se na čekací listinu a co je v tu chvíli důležité? Člověk v tu chvíli ví, že by dal cokoliv na světě za to, jen aby to dobře dopadlo. Aby se všechno podařilo a vyšel z toho zdravý. A že všechno rozčilování kvůli maličkostem je naprosto zbytečné. Ty těžké okamžiky které v životě prožíváme nám umožní se zamyslet nad tím, kým bychom chtěli být. Když je člověk zdravý, ráno se probudí a všechno funguje. Na to je potřeba myslet, to je to nejdůležitější. Není vůbec podstatné zda máme prsa moc malá nebo moc velká, měli bychom se přijmout takový jaký jsme. Důležité je být spokojený že to zásadní je v pořádku, protože zítra to může být úplně jinak. Takže abych se vrátila k odpovědi na Vaši otázku. Je velice důležité zbavit se negativního myšlení, rozčilování a zlosti. Je pravda že člověk občas vybuchne a to nám pomůže zbavit se negace a přinese nám to uvolnění, ale v té chvíli je potřeba se omluvit že jste nepříčetně vyjela, protože jinak se vám to vrátí. Je lepší se tomu ale vyhýbat, protože vlivem těchto situací člověk sám stárne. Vy jste mladá takže vy na to učení máte strašně moc času. Když je všechno v pořádku, tak se toho v našich životech  moc nemění. Když má člověk spoustu přátel, vede se mu, tak ty změny většinou nepřichází. Až když člověk překoná nějakou překážku (a ve skrytu si nikdy nepředstavoval, že by to mohl zdolat), tak to přináší zamyšlení. Dějí se složité okamžiky - když se člověk rozvede, přijde o rodiče nebo o dítě. Něco z toho čeká každého z nás. Např. když se člověk rozvede tak hledá chybu u sebe, může se zpětně analyzovat. Přemýšlí jak z toho ven a jak sám sebe přijmout. Proto je potřeba se znovu napojit na přírodu a s těmi myšlenkami pečovat sám o sebe. Já vždy říkám že povolání kosmetiček je velmi užitečné pro všechny. Né kvůli kráse, ale proto že pomáhá ostatním napojit se samy na sebe a dostat ze sebe to nejlepší. Díky nim se člověk cítí očištěný a lehký. Přitom to není jednoduchý proces, když se v salonu zákaznice svléknou před kosmetičkou. Kosmetička jim ale naslouchá, váží si jich a nějakým způsobem s nimi pracuje. Proto si myslím, že je to velmi záslužná práce."

Takže je to v podstatě taková psycholožka...

Solange: "Určitě. Zastávají funkci několika povolání a podle mě jim patří budoucnost. Máme uzavřenou místnost, jedno lehátko, dvě osoby a lidský kontakt. Kosmetičky samozřejmě musejí být šikovné na masáže, musí umět vytvářet mezilidskou alchymii, protože někdo nemá rád když se ho druhý dotýká, takže to musí se zákaznicí umět překonat. Musí umět naslouchat, ale zárověň se té zátěže zbavovat aby ji to samotnou nezatěžovalo. Také musí zákaznici umět naučit správný postup aplikace a musí zvolit správný produkt. Představte si co by se stalo kdyby kosmetička zvolila nevhodný produkt a projevilo se to na pleti zákaznice. Ztratila by tak veškerou reputaci. Je to opravdu komplexní povolání, jelikož je nejenom psycholožka, ale i takový kněz který dává odpuštění. Většinou jen žena pochopí problémy jiné ženy. Je to velmi výjimečné povolání, které možná není dostatečně známé, ale podle mého názoru bude v budoucnosti velmi důležité. S blízkou budoucností náš čeká stále větší virtualizace věcí a zážitků. Jsme připojeni aniž bychom se viděli tváří v tvář, aniž bychom se dotýkali a to vše se bude jen prohlubovat. Čím dál tím častěji nás budou obklopovat roboti, stroje..."

K tomuto tématu by mě zajímalo, jaký máte názor na nové technologie a Internet celkově. Zda si myslíte, že to zlepšilo svět a nebo naopak?

Solange: "Těžko říci, zda je to s internetem lepší a nebo horší, každopádně nelze už udělat krok zpět. Je to celosvětový fenomén, máme rychlé informace, přátele na dosah ruky. Čínská filozofie, na kterou jsem hodně zaměřena jelikož dělám bojové umění již 40 let, má jeden symbol který Vám vysvětlím..."

Jaké bojové umění přímo děláte?

Solange: "Dělám Thai-chi a pak také bojová umění s mečem. Jde tam o intenzivní koncentraci kdy musíte okamžitě vypnout mozek."

"Tai- chi rozhýbe energii do tance."

Je tam spoustu pohybů, které na sebe plynule navazují a stačí abyste se na chvíli zamysleli, odvedli pozornost k jediné myšlence a ihned ztratíte niť, přestože ty cvičení znáte opravdu zpaměti.

Podle toho jak to popisujete to na mě působí jako taková meditace v pohybu...

Solange: "Přesně tak, to je přesně vystižené. Každé gesto probíhá velmi pomalu, ale pak přijde rychlé gesto a to je to obranné neboli bojovné. Člověk je v rámci bojového umění připraven na to, že přijde útok jak od malého člověka tak od velkého. Přijde směrem k hlavě, směrem k nohám a na to vše jste připravena se bránit. Čím pomaleji cviky provádíte, tím více vidíte všechny ty chyby. Zároveň je to energie která vychází zevnitř, tak abyste ji dokázala zkoncentrovat do okamžiku kdy potřebujete.

Vraťme se ale k symbolu. Určitě ho každý zná, je to symbol Jin a Jang. Zde máme černou, ve které je bílá tečka a druhé pole je bílé ve kterém je černá tečka. S tím vysvětlíte naprosto všechno a je to zároveň odpověď na Vaši otázku. A to ta, že v životě není nic jenom černé a nebo bílé. Každý má své kladné stránky, ale také záporné. Ať je to kdokoliv na světě, má v sobě stále tyto dvě stránky. Buďto je to člověk který je neustále naštvaný, ale má také své světlé dny a nebo naopak."

"Představuje to den, po kterém musí přijít noc abyste si odpočinula a zároveň tu máte noc během které svítí Měsíc. A pozor i na ty zdánlivě pozitivní lidi, protože i tam se skrývá temná stránka."


"Ve všem - ať je to vaše práce, osobní život, přátele nebo vy sama, tak vždy tam jde o rovnováhu. Tuto vyváženost zde znázorňuje dělící čára. Tato linie by mohla být rovná, jasně by nám dělila kruh a bylo by hned jasné, že po černé přijde ihned bílá, ale není tomu tak. Ta filozofie říká, že ať se stane v životě cokoliv, měli bychom jít s tokem řeky a né proti proudu. Po čase se vždy dostanete do té požadované pozice. Důležité je ale nejít napřímo, nejít do extrému. Máte čas si vše promyslet, naproti tomu kdyby byla linie rovná, tak nám tam nezůstane prostor na promyšlení a změny by byly příliš náhlé. Nebyl by tam čas na správnou reakci. Reakce by byly příliš prudké, nepřiměřené situaci."

"Přímé reakce nejsou pro energetický tok nikdy dobré."

"Proto mě vlastně zajímala bojová umění. Vždy to  přirovnávám k tomu, že když je člověk napaden je potřeba ránu přijmout, protože potom člověk ví kam útok přijde příště. Vždy je důležité zamyslet se co se to stalo, jak se to stalo, jak jsme reagovali a systematicky si tam najít opět tu správnou polohu. Když je člověk v té černé fázi, tak má pocit že je v takovém tunelu, který nikdy nekončí. Občas se člověku stane, že se mu nabalují samá negativa, přijde o práci a další negativní věci, ale je potřeba vědět, že na konci každého tunelu je světlo a na to světlo je potřeba věřit. Naproti tomu když je vše v pořádku tak pozor, protože i tam nezbývá než být opatrná. I tam se může něco stát. Když si představíte mladé milence jak jsou v sedmém nebi, tak i tam je potřeba myslet na to že se může něco stát a to přistání by nemělo být tak tvrdé. Vždy je potřeba si říci, že člověk má své kladné a záporné stránky a zároveň je to ještě tak záludné, že záporné vlasnosti u jednoho člověka u kterého je nesneseme, dokážeme v klidu tolerovat u jiného člověka. V tom je to složitější..."


Ten pocit když vám Solange začne v 5*hotelu kreslit něco na ubrousek a pak vám to věnuje s tím, ať se na to za čas podíváte...

"K poznání nemusí nutně vést pouze bojová umění, může vám k tomu pomoci jóga nebo jiné aktivity. Já jsem si zvolila tuto časově náročnou disciplínu a nebylo to vždy jednoduché. Vždy říkám že je v životě důležité najít si tu svojí aktivitu které se budete věnovat. Např. když budete jezdnit na koni,čeká vás hodně tréninků a pádů, ale je to aktivita na celý váš život. Dostanete se tak do hloubky, zatímco když skáčete z jedné aktivity na druhou, nikdy vám to žádné poznání nepřinese."

Zajímalo by mě, jestli dodržujete v současné době tak populární zdravý životní styl? Jíte zdravě nebo máte i nějaké neřesti?

Solange
: "Já jsem vždy razila to - a myslím si že mě to v životě zachránilo,  že jsem dělala to co říkám a říkala to co dělám."

"Když jsme měli toto heslo Skin - Body - Mind a L'Oreal na něj přistoupil, tak jsem vždy říkala, že jsem nepřišla s kosmetickými produkty, ale že jsem přišla s filozofií krásy."


Solange: "A tak první tři hlavní pilíře pro mě vždy byli to, že jsme to co jíme, co si myslíme a co dýcháme a pak jsme k tomu přidali ještě další tři pilíře a to byl výběr produktů; to jak je používáme (zda je v rychlosti nanášíme a nebo v klidu masírujeme do pokožky) a třetí pilíř spočívá v tom, že za vším co děláme musí být nějaký důvod, nějaká myšlenka. Pro mě je důležité být napojená sama na sebe, dávat pozor nejen na to co si dávám na pleť, ale také co jím a dýchám. Snažím se dávat přednost co nejpřirozenějším potravinám, dávat pozor na úpravu. Mám moc ráda veganské a vegetariánské pokrmy. Také mám v životě ráda disciplínu, ale nejsem sektářka. Nemám ráda maso, ale když mě pozvou na večeři kde se podává maso tak ho klidně sním. Mám tak masa na celý měsíc dopředu. Nejsem taková že bych říkala že tohle a támhleto nejím. Vím že např. dnes večer mě čeká opulentní večeře a nemám problém s tím že to bude velká večeře protože ráno jsem si dala jen malou snídani, neobědvala jsem a snažím se pít během dne hodně vody no a večer si to užiju. Určitě. Další dny vím, že musím dát pozor na to co jím a nemám s tím problém. Je to pro mě příležitost ochutnat zdejší pokrmy."

"Dnes večer budu vědět zda si mám dát další dny čistě veganskou stravu abych to všechno strávila."

"Není to žádný sektářský přístup, je potřeba sama sebe znát a vědět, co vám dělá dobře. Nemůžeme být všichni na světě vegetariáni. Např. jsou typy lidí, kteří jsou fyziologicky velmi svalnatí a ti potřebují maso. Já jsem opačný typ - subtilní postavy, tak vím že by mi to maso nedělalo dobře. Vím že jsou lidé, kteří potřebují u stolu strávit dvě hodiny aby si to vychutnali a v pořádku vše strávili, ale já bych to nevydržela. Samozřejmě když to okolnosti vyžadují, jako např. na svatbě, tak to vydržím, ale je potřeba se na to dopředu připravit. Jedna věc je že v případě potřeby se přizpůsobíte situaci, další věc je ta, že se intuitivně obklopujete lidmi, kteří to mají nastavené stejně jako vy. Z toho vlastně vyplývá i naše filozofie Decléor, že je potřeba dobře znát sebe sama. Co má člověk rád, co chce, k čemu chce dospět a jakými prostředky."

"A to že člověk o sebe sám pečuje není narcismus. Čím více se člověk bude cítit dobře, tím lépe bude schopen porozumět ostatním, starat se o ně a rozdávat se pro ostatní."


Proto člověk může mít rád nebo nemít rád Decléor, proto má nebo nemá rád tuto filozofii. Buďto mu stačí předstírat a nebo chce skutečně být. Každý si zvolí tu svojí cestu. Já vím že nikdy nebudeme úspěšní u 100% lidí, protože né všichni mají rádi přírodní produkty, né všichni se  znají nebo se chtějí poznat tak dobře, je to o tom umět stárnout a přijmout sebe sama. Předvídat co přijde, jak se na to připravit."

Jaký je Váš nejoblíbenější produkt? 

Solange: "To by byl určitě Aromessence Neroli. Neroli už je na světě téměř 45 let a já vždycky říkám, že když je někdo nový a nezná Decléor, tak by měl určitě začít s Neroli a teprve potom objevovat ty ostatní produkty. Je to olej složený z esenciálního oleje z pomeranče, zároveň je tam esenciální olej z listu kterému se říká petitgrain a jsou tam i esenciální oleje z dalších listů, tudíž je tam zastoupený celý strom. Vůni Neroli snáší víceméně každý, působí proti stresu, hydratuje, vstřebává se kapiláriemi do pokožky. Výsledkem je pak projasnění pleti. Buďto člověk u Neroli zůstane, a nebo si časem najde v rámci Aromessence růži nebo Ylang Ylang na mastnou a smíšenou pleť, majoránku na suchou pleť, kosatec a levanduli jako prevenci proti vráskám. Opravdu každý si může najít tu svou vůni."

Moc mě zaujalo když jste řekla, že krása pro Vás nic neznamená. Až tehdy když dáme životu nějaký smysl, pak jsme krásné. Jaký je váš životní smysl?
*Solange se směje

Solange: "Já jsem smysl svému životu dala svojí prací. Smysl jsem nehledala krásou, tím že budu kosmetička, ale šlo mi o to dát filozofii té ženské kráse. Ve svojí práci hodně dávám, ale ještě více dostávám. Dávám svoje znalosti, to co jsem se naučila, snažím se to dělat co možná nejlépe, snažím se ženám říkat že je důležité aby byly spokojené samy se sebou, ale nešlo jen o to vytvořit tyto produkty. Mám zpětnou reakci a poděkování od žen z celého světa, které používají naše produkty, přijdou za mnou, poděkují mi za to."

"Začínala jsem v garáži a teď jsem v největším koncernu v kosmetickém průmyslu."

"Pracuji pouze s mladými lidmi (ať už je to v marketingu nebo ve výzkumu) a ta vzájemná výměna myšlenek je úžasná. Máme mezi sebou respekt a uznání z obou stran. L'Oreal je pro mě obrovská skupina, kde jsou zastoupeny opravdu všechny věkové kategorie. Já jsem zaměstnankyně které je 73 let, pracuji pro tento koncern a přitom vím, že většinou se na trhu ve 45 letech spíše končí než začíná. Mám velké štěští, že v tomto věku, v této životní fázi mám z jejich strany tak velké uznání. Decléor jako značka byla prodaná celkem třikrát, já jsem to své dítě vždycky doprovázela na té své cestě, ale je to poprvé kdy jsem se teď v L'Orealu setkala s kolektivním vědomím. Pracuji s těmi největšími vědci přestože sama nejsem vědkyně. Pro mě je životní smysl to, že se snažíme růst, vzdělávat, získávat zkušenosti a být šťastný v práci. Vím že né každý tento dar má, ale můj život takový byl a já za to denně děkuji že jsem měla takové štěstí."


"Pravdou je, že když jsem byla mladá a moji kamarádi jezdili na různé výlety a chodili pařit, tak já jsem většinou jela na nějaké školení."


"Studovala jsem gerontologii, bojová umění, to jak zpomalit stárnutí, vše co se nějakým způsobem dotýkalo kosmetiky a zdraví. Takže i to bylo takové mé nasměrování do života. Neznamená to, že bych se opravdu nikam nepodívala, občas jsem si také vyšla s kamarády, ale hodně té energie šlo do mé profese. A nenudilo mě to, to že jsem jela na nějaké školení nebo stáž pro mě nebyla oběť. Navíc mám štěstí že cestuji po celém světě a objevuji znalosti všech těch lidí co potkávám. Vždy když se mě ptají jestli mě to cestování neotravuje, tak já říkám že to je naopak skvělá příležitost se stále potkávat se spoustou úžasných lidí. A člověk takto zjistí, že vlastně každý ten dotyčný kterého na své cestě potká by mohl napsat knihu. Každý má nějakou svoji historii. Např. když jsem byla v Kanadě, tak jsme byli asi 80 km od Montrealu ve Spa areálu a byl tam taxikář, který mě vezl na letiště. Tento taxikář měl ve svém autě fotku krásné ženy. Vyprávěl mi, že chtěl být vždy knězem, v rodině se bil za to aby mohl vystudovat na kněze, nakonec se jím stal a vedl farnost. Jednoho dne kdy pohřbíval svého starého známého potkal ženu, která byla nebožtíkova manželka. Tato žena byla právě na té fotografii. A jak to tak v životě občas chodí, tak tento kněz svého kněžství po čase zanechal, aby si mohl tuto ženu vzít.... Přitom to odhodlání, ta vůle po jeho kněžství byla jasná, ale život nám občas přinese něco jiného. Říkám to jako příklad toho, že každý by mohl psát historii. Ta obrovská láska nejprve k Bohu a poté k ženě..."



Se Solange by si člověk vydržel povídat hodiny a stále by to bylo málo. Musím se přiznat, že se mi několikrát při jejím vyprávění hrnuly slzy do očí, ale úspěšně jsem je zatlačila. V jejích slovech se dokáže najít každý a možná právě kvůli tomu je Solange tak úspěšná a inspirující žena. Ačkoliv to sama ve svém soukromém životě neměla lehké, působí vyrovnaně a upřímně šťastně. Její slova mi budou znít v hlavě ještě dlouho a již teď vím, že až si za čas přečtu tento rozhovor, objevím v něm odpovědi na právě hledané otázky. Pokud jste dočetli až sem tak máte mé velké uznání, ale jsem upřímně přesvědčená o tom, že nelitujete ani jedné minuty. S láskou Simi